Vzdělávání – uvažování, zvažování, přemýšlení, vymýšlení, navrhování, stavění, reflexe, sebereflexe, hodnocení, sebehodnocení, rozhodování, konzistentnost v názorech ….

V nedávné době se v Česku připomínalo smutné výročí úmrtí filosofa, kterého postupně svět objevuje, Jana Patočky. Kladu si otázku, co Patočka znamená pro české vzdělávání?

Obrázek 1: Člověk a jiskřivá Země. Obraz Země pochází od NASA.

Zeme_dlane

Zdroj: ZDE  (získáno 20.3.2017)

Obecně se podle mého názoru dá říci, že je Patočka často připomínán mimo filosofickou komunitu právě svými aktivitami, které vedly k podpisu Charty 77 a daly Chartě ideu a ukotvení. Charta 77 znamenala reakci ‘otřesených’ na život v tehdejším komunistickém Československu.

Pro mne osobně Patočka otevírá vhled do filosofie přirozeného světa a lidské existence. Přirozenému světu se Patočka věnoval od 30. let a navazuje jím na Husserla. Český filosof Erazim Kohák, který  žil do roku 1989 v exilu,  pomáhal dostat Patočku do povědomí anglicky mluvícího světa. Kohák  poukazuje na dva významy přirozeného světa (neplést s přírodním/materialistickým):

  • první význam je svět, v němž jej poprvé užíval Richard Avenarius (1843-96), totiž svět sebeprezentujících dat;
  • druhý význam je svět-konstrukce, vytvářeného vědeckou teorií.

Kohák zdůrazňuje, že rozhodujícím poznatkem Husserlovým a jeho následovníků včetně Patočky, bylo, že tento svět není světem smyslových dat či smyslových, smysly vnímaných předmětů, nýbrž fenoménů, smysluplných zkušeností, a že je tedy nakonec zakotven v subjektivitě.

Součástí českého vzdělávání jsou kromě dvou klíčových kompetencí – znalostí (později změněny na vědomosti) a dovedností (‚objektivní‘), také další dvě klíčové kompetence, postoje a hodnoty (‚subjektivní‘), viz Kotásek & kol., 2001 a následně v RVP ZV 2005.  Později do klíčových kompetencí základního vzdělávání přibyly ještě schopnosti. Jak jsou postoje a hodnoty včleněny do žitého/prožívaného světa, do lidské existence?

Patočka od konce 60. let se věnoval třem pohybům lidské existence. Ivan Blecha v rozhlasovém pořadu na rozhlasové stanici Vltava Jan Patočka: Životní příběh českého filosofa očima jeho žáků, rodinných příslušníků, odborníků (vysílaný na přelomu roků 2016/17, dostupné ZDE  (získané 10.3.2017) upozorňuje na to, že Patočka lidskou existenci chápe v existenciálním uchopování světa. Patočka nechápe pohyb jako hmotný, jako pohyb odněkud někam, co má své východisko i cíl, ale jako pohyb od možnosti ke skutečnosti. Patočka lidskou existenci konstruoval v následující ‚triádě‘:

1. Zakořenění/zakotvení/akceptace

Jedinec (ve vzdělávání je to jak učitel, tak žák) se zakotvuje od té doby, co se narodí do prostředí. Musí se zachytit, nechat se akceptovat druhými. „Musím přijmout situaci, kdy jsem vržen do světa“. To vržení do světa je Heideggerovým konceptem.

Moje poznámky: Toto zakotvování/zakořeňování/akceptace  je podle mého názoru důležité ve vzdělávání/výchově mladého člověka. A následně jsem si vědomý toho, že zjednodušuji. Na jednu stranu se dá výchova/vzdělávání zneužít ideologizací, propagandou, vymýváním mozku, což vede k poslušnému jedinci v rámci totalitního režimu, na druhou stranu je možné vzdělávání, které vede jedince k uvažování, kritickému myšlení, tvůrčímu myšlení, k výchově demokratického občana. V dnešních  kognitivních taxonomiích (např. Anderson & Krathwohl 2001 nebo Marzano & Kendall 2007) se tyto kognitivní úrovně umisťují na samý vrchol těchto taxonomií. A je jedno, zda jde o přírodovědný nebo humanitní vzdělávací předmět.

V druhé polovině 20. století hodnoty a postoje byly psychology, kteří se věnovali učení, řazeny do afektivní dimenze, např. Krathwohl et al. 1964. V současné době jsou součástí taxonomií vzdělávacích cílů (např. Anderson & Krathwohl 2001 nebo Marzano & Kendall 2007). Je nutné upozornit, že ještě v současnosti  se v českém vzdělávacím dokumentu jednoho (a pouze jednoho) přírodovědného předmětu objevilo toto tvrzeni:  

oblasti afektivní a psychomotorické jsme pro nastavení úrovní nepoužili žádnou ze známých taxonomií. To neznamená, že bychom chtěli tyto oblasti vzdělávání opomíjet nebo podceňovat. Důvodem je skutečnost, že obecné vytyčení úrovní v těchto oblastech není jednoduchou záležitostí. Pro naše účely by to navíc bylo kontraproduktivní. Afektivních a psychomotorických cílů výuky se dotýkáme (sic!) konkrétním výběrem ilustrativních úloh. Právě těmito úlohami se zvláštním zřetelem na metodu IBSE jsou obě oblasti rozvíjeny přirozenou cestou. (moje zvýraznění).

Nejsem si jist, zda toto ‚matení pojmů‘ v postojích a hodnotách vyřeší ve výuce badatelský přístup (IBSE). A zvláště pokud je kvalita úrovní zmíněných úloh stavěna na deklarativně a explicitně zdůrazňované taxonomii úloh od Tollingerové (1970). Taxonomie úloh od Tollingerové (1970) určitě v době publikování neobsahovala dnešní nejvyšší kognitivní úrovně. Vycházela z původního Blooma (1956).  Vyřešení tohoto ‚rébusu‘ je ponecháno na učiteli.

Ovšem autoři výše uvedeného citátu v tápání ve „vyšších patrech“ taxonomií vzdělávacích cílů nejsou sami. Pro čtenáře doporučuji použít tuto optiku u níže uvedených českých zdrojů, ale nejenom u nich.

2. Udržení/sebeprodlužování

V tomto pohybu se jedinec podle Patočky snaží prodloužit své možnosti, shromažďuje, zaměřuje se více na to mít než být. Sebe i druhé chápe jako prostředek, věc k naplnění cílů.  Jedinec podle Patočky přispívá k reprodukci; vykonává práci, žije v zařazenosti tohoto respektování s druhými. Člověk se vyrovnává s realitou. Což zná každý začínající, ale i zkušený učitel. Ale zná to i žák, který se začíná vymaňovat z ‚ochranářské bubliny‘ dospělých a uvědomuje si své místo v tomto světě.

3.  Transcendence/sebenalezení

Podle Patočky jedinec, a dodávám, že ve vzdělávání je to učitel, ale v  „probouzející se“ míře i žák, si v tomto pohybu uvědomuje svou smrtelnost, zaměřuje se na bytí, na transcendentalitu. S konstrukcí tohoto třetího stádia se Patočka dost ‚rval‘.  Později jej nazýval pohybem pravdy. Jedinec, jeho život, se stává autentickým. Člověk dává svému životu smysl a podle tohoto smyslu žije.

Podle Patočky se všechny tyto tři pohyby jedince na tomto světě prolínají.

Jan Werich autenticitu (bytí) vyjádřil v tvrzení:  Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

A jiný příklad ze sportu. Gabriela Koukalová proti dopingu v biatlonu: ZDE

Uvědomuji si, že příkladů by se dalo najít více, uvádím alespoň tyto dva.


Možná stojí k nahlédnutí: 

Adams, S. (2012). Jan Patočka and the Three Movements of Human Existence: From Asubjective to Trans-Subjective Contexts. Austrálie: Murdoch University. Retrieved March 10, 2017, from http://philosophy.murdoch.edu.au/jrl/pub/JR&LW_2012_SA.pdf

Anderson, L. W., & Krathwohl, D. R. (2001). A Taxonomy for Learning, Teaching and Assessing (Abridged Edition ed.). New York: Addison Wesley Longman, Inc.

Bloom, B. S. (1956). Taxonomy of Educational Objectives.The Classification of Educational Goals. Handbook I: Cognitive Domain (Reprinted 1968 ed.). New York: David McKay Company, Inc.

Heidegger, M. (1927/1996). Bytí a čas (2. opravené vydání, 2008. vyd.). (I. Chvatík, překl.) Praha: OIKOYMENH.

Kohák, E. (1989). Jan Patočka. Philosophy and Selected Writings. Chicago: The University of Chicago Press.

Kohák, E. (1993). Jan Patočka. Filosofický životopis. Jinočany: Nakladatelství a vydavatelství H&H.

Kotásek, J., & kol. (2001). Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Bílá kniha. Získáno 16. listopad 2015, z Národní ústav pro vzdělávání: http://www.nuv.cz/uploads/nuv/strategicke/Bila_kniha_2001.pdf

Krathwohl, D. R., Bloom, B. S., & Masia, B. B. (1964). Taxonomy of Educational Objectives. The Classification of Educational Goals. Handbook II: Affective Domains. New York: David McKay Company, Inc.

Marzano, R. J., & Kendall, J. S. (2007). The New Taxonomy of Educational Objectives. Thousand Oaks: Corwin Press, A Sage Publications Company.

Mechlová, E., & Mechl, J. (2003). Pedagogická praxe v doplňujícím pedagogickém studiu učitelství odborných předmětů a odborného výcviku. Ostrava: Ostravská univerzita. Získáno 10. březen 2017, z http://artemis.osu.cz/doktoraty/Pedpra.pdf

Patočka, J. (1995). Tělo, společenství, jazyk, svět. (J. Polívka, Editor) Praha: OIKOYMENH.

Rambousek, V. (2014). Vybrané kapitoly z didaktiky a psychodidaktiky. Praha: Univerzita Karlova. Získáno 10. březen 2017, z http://uprps.pedf.cuni.cz/UPRPS-440-version1-30_rambousek.pdf

Rezek, P. (1993). Jan Patočka a věc fenomenologie. Praha: OIKOYMENH.

Tollingerová, D. (1970). Úvod do teorie a praxe programové výuky a praxe. Díl I. Teorie programového učení. Brno: Středisko pro výzkum učeb. metod a prostředků.

Vávra, J. (5. květen 2011). Proč a k čemu taxonomie vzdělávacích cílů? (Výzkumný ústav pedagogický v Praze) Získáno 5. květen 2011, z Metodický portál: Články: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/11113/proc-a-k-cemu-taxonomie-vzdelavacich-cilu-.html/

<!–[if supportFields]> BIBLIOGRAPHY  l 1029 <![endif]–>Patočka, J. (1995). Tělo, společenství, jazyk, svět. (J. Polívka, Editor) Praha: OIKOYMENH

. 

<!–[if supportFields]><![endif]–>